Váš prohlížeč blokuje reklamy. Podpořte prosím Help24 vypnutím blokování reklam pro tento web.
Přečtěte si: Jak vypnout blokování reklam

Zákon o státní službě

O zmíněném zákonu se hovoří již řadu let. Odborníci již vícekrát upozornili na jeho potřebu. Zdá se, že nyní se další důležitá legislativní „věc“ blíží do finiše. Někteří budou překvapeni, že se něco takového chystá a začínají se obávat o svá teplá místečka, zatímco jiní používají slova a povzdechy jako „konečně“ a „pozdě, ale přece“. Tvorbu a následné přijímání zákona opravdu provázela a dále provází řada nejasností, průtahů a dalších podivných okolností, až se zdá, že se dělo cosi nedobrého v pozadí. Zákulisní úvahy ovšem nechme informačním spekulantům, investigativcům a historikům a podívejme se na jiné související a rovněž velmi důležité informace. Zmíněný zákon má úzkou spojitost se systémem kariér. Pro nepříliš zasvěcené připomeňme, že jde o takový typ personální práce a postupu v profesi či v organizaci, kdy je více či méně přesně předepsáno, jaké vědomosti, dovednosti, zkušenosti, vzdělání a schopnosti musí jedinec splňovat, aby tu či onu funkci mohl zastávat. Nedílnou součástí systému je stanovení časových rozpětí, v nichž lze na dané funkci setrvat. A protože jde o diametrálně jiný krok oproti dnešnímu stavu, nastává pobouření, nesouhlas, ale i nadšené vítání, velké očekávání a příslib lepších zítřků. Každý si volí svůj postoj podle osobní situace, minulé zkušenosti, vlastního zážitku a vkládaných nadějí. Pokud bude zákon schválen, už patrně nebudeme svědky, jak jistou práci jistý člověk vykonává desetiletí anebo jak na místo vedoucího oddělení nastupuje syn zasloužilého otce nebo známý kamaráda. Už chápete ty naprosto rozdílné přístupy? Budou-li schváleny jasné zásady, odstraní se mnoho „tmy“ a na vše bude příliš dobře vidět. Objevují se ovšem i další „nesouhlasné“ hlasy. Například se prý po poslancích, politicích a jiných osobách bude vytvářet další privilegovaná vrstva. Aspoň tak mnohým připravované výhody připadají a začínají je správně po česku závidět. Možná si ani neuvědomují, že i oni se mohou státními zaměstnanci stát, jen by museli podstoupit výběrové řízení, prokázat odpovídající znalosti, dovednosti a schopnosti a posléze se denně snažit ve prospěch státu. To ovšem představuje také jistou dávku loajality a sebezapření, neboť člověk se vším, co vykonává, nesouhlasí a na leccos má jiný názor. Ten ale v řadě případů není důležitý a člověk v sobě musí svoji osobnost potlačit. Budou-li státní pracovníci více chtít, budou muset také více nabídnout a více vykonat,nebo také nevykonat, má-li se na mysli známý problém v podobě vyřizování osobních záležitostí v pracovní době anebo s pomocí státních prostředků / počítače, kopírky, faxy, telefony aj. /. Je také zřejmě pravdou, že vyšší nároky na státní zaměstnance budou muset být oceněny vyššími financemi. Jistě jde o správný krok, ale asi ne v době, kdy je státní rozpočet trvalë deficitní a peníze – kromě třináctých a čtrnáctých platů jistých neřadových občanů – nejsou takřka na nic, dokonce ani na plnění spojeneckých závazků vůči partnerům v NATO. A nemluvě o těch, které přijdou ke slovu v případě vstupu do EU.

Čtěte také:  Harmonie života (2)

S přijetím zmíněného zákona bude spjato pracovní hodnocení. Má svoje nesporné výhody, ale také nedostatky, jak se již mohli přesvědčit pracovníci v mnoha státních institucích i soukromých firmách. Je takřka jedno, zda půjde o hodnocení komplexní, periodické, příležitostné, číselné, slovní nebo různě kombinované, vždy bude zpracováváno konkrétním člověkem, a proto se v něm budou nacházet prvky subjektivismu. Vždyť jak například arogantní a účinné komunikace neschopný vedoucí „objektivně“ zhodnotí komunikační schopnosti podřízeného ? Vždyť třeba ani neví, jak má komunikace vypadat, co ji tvoří a co se například zařazuje mezi tzv. komunikační dovednosti. A tak bychom mohli pokračovat. Praxe z jedné velké státní instituce jasně ukazuje, že hodnocení má skutečný přínos, ale zrovna tak může probíhat formálně, být ignorováno anebo vyvolávat zlou krev a pocity nespravedlnosti. Jedním z dopadů je, že se do funkcí nedostávají nejschopnější a nejšikovnější, ale opět oblíbenci, nadměrně loajální a tzv. přikyvovači.

Na druhé straně se zákon nepochybně může stát důležitým krokem ke zkvalitnění stavu a funkčnosti státní správy. Není tajemstvím, že v ní působí řada nedostatečně připravených pracovníků s vážnými vadami ve znalostech, v komunikaci a v chování ke klientům. Zákon stanovením kvalifikačních požadavků a předpokladů a vlivem možnosti uplatnění pracovního hodnocení poskytne účinný nástroj, jak se se špatnými vypořádat lépe než dosud. Na druhé straně si uvědomme, že tento nástroj vždy bude v rukou třímat konkrétní nadřízený. Skutečně zákon sám od sebe státní správu nezlepší a její problémy nevyřeší, pouze poskytne potřebné předpoklady a podmínky. Mj. záleží, jak bude chápán a vykládán. Jde ale o velkou šanci, která by neměla být promarněna. Konečně se jedná o jedno z kritérií vstupu ČR do EU a jejího následného fungování v EU, kde zákony o státní službě fungují léta a právě s kariérním systémem jsou pevně spojeny. Lze si jen přát, aby zákon byl schválen v co nejlepší a „nejpevnější“ podobě, aby se neopakovala situace jako dříve kolem balíku tzv. vojenských zákonů, které byly přijaty s křížkem po funuse, tedy po přijetí ČR do NATO. Dodnes občas trpí pověstným šitím horkou jehlou, protože obsahují nejednoznačné právnické pojmosloví a vytvářejí předpoklady k ne vždy správnému jednání.

Čtěte také:  Fakta o snění

Řada otazníků se zákonitě objevuje kolem fenoménu, který se nazývá definitiva. Názory na její uzákonění nejsou jednotné. V pozadí prokazuje svůj vliv hned několik zdánlivě rozporných psychologických mechanismů. Definitiva jistě může působit jako významný stabilizující a motivační prvek. Řada státních zaměstnanců bude hnána touhou po vyšších platech, odpovědnějších místech a lepší práci, a proto bude usilovat o průběžné osobní a profesionální zdokonalování, více docení vzdělání, více času a pozornosti věnuje svému chování, vystupování a image. Z toho poplynou výhody pro stát i jednotlivce. Výjimkou ovšem nemusejí být ovšem ani opačné případy, kdy se projeví kariéristické snahy a kdy se část funkcionářů bude bez ohledu na jiné snažit dostat se co nejvýše a k co nejlukrativnějším korýtkům. Žel často bez přihlédnutí k zájmům státu, úkolům organizace a k vlastním vědomostem, zkušenostem a schopnostem. Navíc se opět v důležité roli budou ocitat známí a kamarádi. Ostatně čas od času nám již po několik let například sdělovací prostředky předkládají dostatečně názorné důkazy o propojení státních úředníků a různých zájmových skupin.

Ozývají se hlasy, že zákon by měl být demokratický a že patří mezi nejdůležitější vůbec. Lze jistě souhlasit, neboť jak funguje či spíše nefunguje státní správa, takový je sám stát a tak ho i občané vnímají. I zde je skryt významný psychologický mechanismus, který může do značné míry ovlivnit atmosféru a výkonnost na mnoha pracovištích, žel i mimo státní sféru. Pokud tvůrci a navrhovatelé myslí především na svůj klid, pohodlí a „léna“ a jestliže poslancům jsou milejší a výhodnější politická křesla a nikoli pořádek ve státě, pak se nelze divit, v čem žijeme a jaké zákony jsou schvalovány. Proto se stává, že vysocí funkcionáři po závažných chybách nerezignují, nejsou odvoláváni a neodcházejí, ba naopak dostávají jiné vysoké nebo ještě vyšší funkce, tedy zcela v rozporu s principy a duchem kariérního řádu. Možná by bylo dobré se při další práci se zákonem radit s těmi, kteří mají k celé problematice co říci. Namátkou vzpomeňme alespoň personální pracovníky ve státních orgánech a institucích, odboráře, psychology, nezávislé právníky a například také zástupce Unie státních zaměstnanců. Sice poněkud posměšně z dřívějších časů zní heslo „více hlav víc ví“, ale skutečnost je právě taková a jen arogantní hlupák si může myslet, že sám bez ostatních je nejchytřejší. Možná se pros stát a jeho kvalitní fungování vyplatí zákon přijmout o pár měsíců později, ale jako lepší a tzv. neúnikový, neumožňující kličkování. Když se projednávání a schválení oddaluje téměř deset let, několik týdnů nás obrazně řečeno už nezabije.

Čtěte také:  Je bohatství stav duše, nebo stav konta?

Autor: Mgr. Otakar Patočka