Váš prohlížeč blokuje reklamy. Podpořte prosím Help24 vypnutím blokování reklam pro tento web.
Přečtěte si: Jak vypnout blokování reklam

Uzdraví se jen ten, kdo se uzdravit chce

Kdo má chuť žít a boj s rakovinou nevzdává, má větší šanci se uzdravit, říká psychoonkolog Volker Tschuschke. Ne vsichni pacienti mají ale zdroj síly k takovému boji v sobě. Často musí pomoci psycholog.


U řady nemocí, které byly dříve považovány za čistě somatické, se začíná čím dál více mluvit i o podílu psychiky. Platí něco takového i o rakovině? Je rakovina psychosomatické onemocnění?

Odpovědět na tuto otázku je velmi těžké. Slovo „rakovina“ totiž v sobě zahrnuje mnoho různých forem onemocnění, u něhož nelze identifikovat jen jedinou příčinu zodpovědnou za jeho vznik. Může se jednat o genetický defekt, o vlivy životního prostředí, další příčinou může být stres, poruchy spánku, zneužívání alkoholu nebo drog. Tyto všechny faktory ovlivňují imunitní systém a mohou mít vliv i na rozvoj rakovinného bujení.

Mluvíte o stresu jako o jedné z možných příčin. Znamená to, že psychiku vyloučit nemůžeme?

Máme dostatek studií, které prokazují, že negativní stres ovlivňuje fungování endokrinního systému a imunity, proto se domníváme, že může být i jednou z příčin vzniku onkologického onemocnění. Nemůžeme tedy smést ze stolu hypotézu, že psychosociální faktory vznik onkologických onemocnění také ovlivňují, ale zatím žádné jasné důkazy nemáme. Abychom něco takového prokázali, museli bychom udělat obrovskou studii a sledovat třeba sto tisíc lidí po dobu třiceti let. Taková studie by navíc musela být prospektivní, protože onkologické onemocnění se projevuje často až po velmi dlouhé době, třeba po patnácti letech. Všechny současné studie se dělají retrospektivně, to znamená, že se s nemocnými pacienty vracíme zpět do jejich minulosti a snažíme se v ní najít příčinu nemoci. Takové studie jsou tím pádem metodologicky napadnutelné.

Mohou být některé osobnostní typy lidí náchylnější k riziku vzniku onkologických onemocnění? Ve své knize uvádíte možnou souvislost s takzvaným osobnostním typem C.

Rozdělení na rizikové a méně rizikové skupiny podle osobnostního typu se objevovalo právě v retrospektivních studiích a kritici oprávněně namítali, že se nedá jednoznačně určit, jestli se osobnost nemocného projevovala stejně už před vznikem nemoci, anebo jestli k osobnostním změnám a k pasivnímu prožívání u nemocného vedla až zátěž těžké nemoci. Říkalo se například, že osobnosti typu C mají častější sklony k depresím a méně projevují své emoce. Tento údaj ale může být zpětně deformovaný tím, že se kdysi zdravý člověk dozvěděl diagnózu velmi závažného onemocnění. Takové tvrzení můžeme i otočit a říci, že k depresivitě nevedly osobnostní předpoklady, ale nepříznivá zpráva o zdravotním stavu. Takže vlastně nevíme nic definitivního. Je možné, že se potřebné studie časem objeví, ale v současné době nic takového k dispozici nemáme. Když ale mluvíme o osobnostních předpokladech pacientů a o postoji člověka k nemoci, zkoumá se v současnosti psychologicky velmi zajímavý pojem takzvaných fighting spirits, bojová nastavenost. Na toto téma existuje už po celém světě několik desítek či stovek studií, jež nám umožňují předpovídat, jaký bude mít nemoc vývoj podle postoje, který k ní pacient zaujme a jak se k ní chová.

Čtěte také:  Nedomazlenost

Čím to je, že někteří lidé na zprávu o těžké nemoci reagují aktivně a bojují s ní a jiní se jí vzdají?

To je dobrá otázka. V současné době sledujeme různost postojů k nemoci na skupině pacientek s rakovinou prsu a zatím stále nejsme schopni říci, jestli je jejich postoj daný jejich temperamentem, a je tedy vrozený, anebo jestli se jedná o dovednost, jíž jedinec získá během svého vývoje. Pro psychoonkology je tato informace klíčová, potřebují vědět, jestli postoj pacienta k nemoci mohou nějak ovlivnit, nebo ne. Podílel jsem se například na jednom výzkumu, v němž se pacienti trpící onkologickým onemocněním zařazovali do tréninkového programu, kde se učili zacházet se svojí nemocí. Program probíhal jak na individuální, tak i na skupinové rovině. A teď po deseti letech máme k dispozici výsledky ukazující jasně na to, že pacienti, kteří se naučili aktivně zacházet s nemocí, mají vyšší šance na přežití a na dlouhodobý uspokojivý život. Někteří lidé mají zdroje pro boj s nemocí pravděpodobně v sobě, jiní v některé blízké osobě. Jako psychologové a lékaři si klademe otázku, co dělat s pacienty, kteří takový zdroj v sobě nebo u druhých nemají. Obě skupiny navíc můžeme rozdělit na pacienty, kteří psychologickou pomoc žádají, a na ty, kteří ji nežádají. Bohužel zatím neexistuje výzkum, který by sledoval paralelně tyto čtyři typy skupin a ukazoval, která z nich má šanci na co nejdelší život.

Která vlastnost je pro boj s onkologickým onemocněním podle vás nejdůležitější?

Souhrnně bychom to mohli označit jako „chuť žít“, nebo „touha žít“. Tedy schopnost mít v životě ještě nějaký další cíl, jehož chce pacient dosáhnout. Tento postoj se nám objevuje ve všech typech studií. Druhý, opačný, který naopak podporuje rozvoj nemoci, je rezignace, odevzdanost osudu.

Čtěte také:  Zpověď vraha (3)

Na co by se měl zaměřit psycholog nebo psychoterapeut, za nímž přišel člověk, jemuž byla diagnostikována rakovina?

Velmi důležité je vědět, jak se pacient k psychoterapeutovi dostal a co od něj očekává. Motivy mohou být u jednotlivých pacientů různé, někdo se vyrovnává s otázkou smrti a s umíráním a přehodnocuje své postoje a hodnoty, jiný pacient přichází s problémy s komunikací v rodině. U každého z nich půjde v psychologické práci o něco jiného. Můžeme si představit stovky různých situací a v každé z nich se budeme o frekvenci terapeutických setkávání nebo o formě terapie rozhodovat trochu jinak.

Se strachem ze smrti nebo s problémy v rodinné komunikaci může přijít jak klient s onkologickou diagnózou, tak i zdravý člověk. Budou se tyto dva typy klientů od sebe nějak lišit?

Na to neumím přesně odpovědět, ale je pravda, že bychom mezi nimi určitou odlišnost pravděpodobně nalezli. Onkologicky nemocní pacienti jsou existenciálně ohroženi, což u ostatních klientů být nemusí. Proto se u těchto lidí setkáme častěji s tématem smrti a umírání, i když o něm sami nejsou třeba přímo schopni hovořit. Terapeut by na to měl pamatovat. Je potřeba, aby včas vycítil, jestli k němu má pacient již takovou důvěru, aby se toto existenciální téma otevřelo, a i když pacient bude smrt a umírání stále popírat, měl by si být terapeut vědom toho, že toto téma stále visí ve vzduchu. Obvykle ale nelze tak závažné téma otevřít hned. V první fázi léčby nemoci jde především o navázání dobrého vztahu mezi pacientem a lékařem. V této fázi pracují psychoonkologové trochu jiným způsobem, pohybují se víc na povrchu, protože v této fázi nejsou pacienti ještě ochotní řešit závažné existenciální otázky. Jde spíše o získávání informací o nemoci a o tom, jak bude probíhat léčba. Pacienti jsou v tomto období velice zatíženi chemoterapií nebo i jinými typy léčby a nejsou schopni se ještě navíc podrobovat nějaké hlubší psychoterapii. Další fáze nastává po tomto období intenzivní terapie, kdy se pacient vrací domů a propadne se do jakési jámy, protože neví, kdy se nemoc znovu objeví. V této fázi jsou někteří pacienti ochotní jít hlouběji, řešit existenciální témata, řešit staré konflikty, které mohly přispět ke vzniku nemoci, často se u nich mění pořadí hodnot a řeší otázku, jak žít dál, aby si zachovali zdraví. Podstatné pro práci s onkologickými pacienty je, aby sám terapeut dokázal o tématu smrti hovořit, aby s ním byl vyrovnaný a nepopíral jej v sobě. Proto například nabízíme terapeutům v rámci postgraduálního vzdělávání výcvik zaměřený na vyrovnávání se s vlastní smrtelností, který by měl být podmínkou pro všechny terapeuty pracující s onkologickými pacienty.

Čtěte také:  Odhalte své Emoční rovnice

Hodně se diskutuje o tom, jestli je dobré onkologicky nemocnému člověku sdělovat nepříznivou diagnózu. Je tato otázka z psychologického hlediska důležitá?

To je velmi těžké. Ve Spojených státech se pacient dozví stoprocentní pravdu o svém stavu bez ohledu na to, jestli to sám chce, nebo ne. V Německu jsou lékaři v otázce okamžitého sdělování nepříznivé diagnózy zdrženlivější. Oba způsoby mají své výhody a nevýhody, proto neexistuje žádné paušální řešení. Rozhodující je navázat s nemocným člověkem dobrý terapeutický vztah. Je důležité s ním nejdříve hovořit, doprovázet ho po lidské stránce. Tak je lékař-terapeut schopen zjistit, jakou zátěž pacient snese, kolik potřebuje informací o nemoci a kolik jich vůbec chce získat. Předpokladem takového postupu je ale dostatečné psychologické vzdělání lékařů, aby byli schopni do takového vztahu s pacientem vstoupit. A že lékaři tuto potřebu cítí také, vidíme na rostoucím zájmu o psychologické výcviky. Kdybych se ale měl vrátit k vaší původní otázce, řekl bych, že někteří pacienti chtějí znát pravdu na rovinu, a těm je dobré ji poskytnout, jsou ale i tací, kteří nechtějí slyšet nic, a ještě jiní, kteří chtějí informaci o svém zdravotním stavu slyšet jako by mezi řádky. V tom se musíme pacientovi přizpůsobit. Můžeme s ním mluvit o tom, proč svou diagnózu nechce znát, ale nemůžeme mu vnucovat něco, na co není dostatečně připravený a co by nedokázal unést. Lékař i terapeut by se měl snažit pacientovi pomoci a k tomu patří i schopnost včas sdělit to, co je možné sdělit.

Autor: Jakub Hučín
http://www.studovna.cz