Váš prohlížeč blokuje reklamy. Podpořte prosím Help24 vypnutím blokování reklam pro tento web.
Přečtěte si: Jak vypnout blokování reklam

Kořeny zla

O podstatě a příčinách agresivity a násilí se toho napsalo už mnoho. Psychologové a vychovatelé však dodnes nevědí, jak a zda vůbec je možné zlo v člověku potlačit nebo mu předcházet.

Jak je možné, že v lidské společnosti existuje tolik zla? Kde se v člověku bere? Kdo ho působí? Jak se ho zbavit? Už v dávné minulosti většina náboženství hledala na tyto otázky odpověď. Například křesťané viděli původce všeho špatného v praktikách ďábla. Tím však také otevřeli otázku, proč všemohoucí bůh satanovo řádění trpí. Dualistická náboženství jako třeba manicheismus, který se zformoval ve třetím století v Persii, vycházejí z existence dvou protichůdných světů ovládaných dvěma bohy, bohem dobra a bohem temnot. Vědci zabývající se lidským nitrem jsou dnes přesvědčeni, že původ zla je třeba hledat v člověku samém. Přední světový psycholog Roy Baumeister z floridské státní univerzity rozlišuje čtyři základní kořeny zla:

Kořeny zla - Help24.cz

Zlo jako účelový prostředek

Na začátku jsou drobné bezohlednosti, kterými chce jedinec prosadit své zájmy na úkor druhých. Škála používaných metod se může stupňovat napříč paragrafy trestního zákoníku až ke znásilnění a loupežné vraždě. I v pozadí mnoha krvavých válek není nic jiného než hamižnost. Cílem násilného jednání je v tomto případě vlastní zisk a poměrně často útočník svého cíle skutečně dosáhne. Otázka tedy nezní, proč lidé jednají špatně, ale naopak: Proč se obvykle nedopouštějí zla, i když k němu mají výhodnou příležitost. Existuje řada vysvětlení, proč se lidé přes všechny svody zla dost často zachovají morálně. Například proto, že z dlouhodobého hlediska se přímé násilí obvykle nevyplácí. Podle amerických statistik přinese přepadení jedné čerpací stanice pachateli v průměru 303 dolary. Tedy částku, pro niž by většina občanů rozhodně neriskovala pobyt ve vězení. Pokud se někdo k takovému činu přece jen rozhodne, má zpravidla před očima vidinu rychlého zisku a neuvědomuje si dost dobře možné důsledky. Na rozdíl od filmů, kde si lupič nejprve vypracuje rafinovaný plán, jednají skuteční zločinci často zkratkovitě a trpí nedostatkem sebekontroly. Psychologické výzkumy ukázaly, že nedostatek sebekontroly je nejčastější příčinou mnoha přestupků na pracovišti i mimo něj. Je tedy rychlé využití příležitosti bez ohledu na možné ztráty součástí naší genetické výbavy? Někteří psychologové jsou přesvědčeni, že takové jednání se v průběhu evoluce mnohokrát osvědčilo a je výsledkem dlouhodobé adaptace, nikoli poruchou lidského chování. Ovšem i tady existuje jistý práh, který určuje míru agrese, a konkrétní jedinec ho zpravidla nepřekročí. Častá prezentace násilí v médiích může však podle názoru odborníků tento práh oslabit a navodit dojem, že ztráta sebekontroly a agrese jsou zcela normální.

Čtěte také:  Zázrak osobního růstu

Sadismus

Sadisté vychutnávají utrpení svých obětí a jsou proto oblíbeným námětem hororových filmů. Ve skutečnosti není počet sadistů tak velký, jak by se z filmových pláten zdálo. Mezi pachateli násilných činů představují zhruba pět procent. Jen málokdy bychom je našli mezi dozorci, kteří mučí vězně v kobkách různých diktátorských režimů. Při výběru na tato místa jsou sadisté naopak vylučováni, protože nesmí trýznit svěřené vězně podle své libosti, ale podle určitého plánu. Většině lidí nedělá pohled na utrpení jiných žádné potěšení a při představě, že by měli druhým lidem způsobit bolest, pociťují vnitřní odpor. Při vyšetřování nechvalně známého policejního praporu č. 101, který měl za nacistické říše na svědomí přinejmenším 83 000 vražd, narazili vyšetřovatelé na záznamy o tom, že někteří jeho příslušníci odmítali střílet do bezbranných obětí. Při pozdějších výsleších uváděli tito muži, že hlavní roli při odmítnutí násilí u nich nehrály etické nebo politické zásady, ale obyčejný fyzický odpor. Časem si velká část lidí na brutální přístup zvykne a vraždění se může stát dokonce určitou posedlostí. V člověku ovšem existuje určitý mechanismus, který rozvinutí brutality obvykle brání. Je to pocit viny a pozdější výčitky svědomí. Podle výzkumu americké psycholožky Kathleen McGraw trpí pocitem viny více ti lidé, kteří ublížili jiným nechtěně, než pachatelé úmyslných trestných činů. Autorka výzkumu vysvětluje tento zdánlivý paradox tím, že první skupina neměla možnost se s případnými výčitkami svědomí vypořádat předem a připravit se na ně. Ospravedlnění nebo zdůvodnění, které má ztlumit pozdější výčitky svědomí, hraje při přípravě násilných činů významnou roli. Při dobývání Ameriky tímto způsobem fungovala představa, že zarputilí pohané se brání přijmout svatou křesťanskou víru. Jindy to může být uměle živená představa méněcennosti oběti nebo naopak její možné agrese nebo záludnosti a nebezpečí, které od ní plyne. Poměrně malou skupinu tvoří pachatelé bez svědomí. Ti jsou zodpovědní za většinu těžkých zločinů. Jde o psychopaty, kteří nemají žádné zábrany, a proto se dopouštějí násilí opakovaně. Výzkumy ukázaly, že chladnokrevnost a nedostatek emocí lze u těchto osob objektivně prokázat při testech některých mozkových funkcí.

Čtěte také:  Zpověď vraha (3)

Ublíženost

Zraněné sebevědomí je podle klasifikace R. Baumeistera třetím z kořenů zla. Zvlášť ohroženi jsou narcisté, kteří již svým založením trpí přehnanými představami o sobě samých. Z toho pak automaticky vyplývají stálé střety s osobami, které podobný názor nesdílejí. Udeřit někoho, kdo nás uráží podceňováním našich kvalit, je v tomto případě obvyklý mechanismus vzniku násilí. Podobné pocity zřejmě prožíval i devatenáctiletý Robert Steinhäuser, když byl za podvod donucen opustit školu. V dubnu 2002 se do Gutenbergova gymnázia v Erfurtu vrátil a zastřelil dvanáct učitelů, dva žáky, sekretářku, policistu a nakonec sám sebe. „Chci, aby mě všichni znali a abych byl slavný,“ prohlásil několik týdnů předtím před svými spolužáky. I v tomto a dalších podobných případech hrál zřejmě svou roli chorobný narcismus. Přesnou diagnózu lze stanovit jen málokdy, protože pachatelé takovýchto činů jsou po spáchání činu často rovněž mrtvi.

Víra a ideologie

Náboženský fanatismus a dogmatické ideologie jsou podle Baumeistera čtvrtým a možná nejhorší zdrojem zla. Pachatelé vystupují často ve skupinách a zahrnují velkou část mužské populace. Příklady masakrů ve jménu víry najdeme již v bibli ve Starém zákoně a prolínají celými dalšími dějinami, od křížových výprav proti nevěřícím a kacířům až po nacistickou genocidu, čínskou kulturní revoluci a sovětské gulagy. Pokud se na vraždách podílí velká skupina lidí, dochází často k složitému rozdělování odpovědnosti, v němž jednotlivec je pouze malým kolečkem a nepociťuje osobní zodpovědnost. V dobách španělské inkvizice církevní činitelé pouze označili kacíře, výkon trestu pak ležel ve světských rukou. Světští pochopové se zase mohli odvolávat na to, že vykonávají pokyny církve. Přesun odpovědnosti na vyšší autoritu a oslabení vlastní rozhodovací schopnosti názorně ukázal známý pokus s elektrickými šoky. Pokusné osoby měly jiným testovaným osobám udělovat pomocí tlačítka ve jménu vědeckého experimentu různě silné elektrické šoky (ve skutečnosti předstírané). Dvě třetiny pokusných osob neváhaly uposlechnout pokynů vedoucího a přidávaly na intenzitě i v případě, kdy druhá osoba prosila o ukončení pokusu. V praxi se o oslabení vlastní vůle vykonavatelů násilí stará obvykle masivní propaganda, která líčí protivníka v nejčernějších barvách, případně zdůrazňuje, že z jeho strany může přijít ohrožení vlastní existence. Násilnosti ve jménu skupinové ideologie provádějí často zcela normální, obyčejní lidé, kteří by se za jiných okolností podobných činů sotva dopustili. Ani dnešní sebevražední atentátníci nejsou většinou žádní psychopati nebo zoufalí vyděděnci. Jak zdůrazňuje ve své studii psycholog Philip Zimbardo, často to jsou inteligentní a oblíbení mladí lidé, dobře integrovaní v rodině i v okolí. Při výzkumu zadržených neúspěšných atentátníků žádný nebyl zcela chudý, mentálně zaostávající nebo depresivní.

Čtěte také:  Smrt druhých nás konfrontuje s naší vlastní smrtí

Zlo v nitru

Podle některých psychologů je pouze otázkou společenské a osobní konstelace, zda se v člověku projeví zlo. Podle mnoha z nich se žádný člověk nedokáže potenciálnímu zlu v nitru stoprocentně ubránit. Otázka, jak by se kdo zachoval v určité situaci a zda by odolal lépe než ti, kdo selhali, je hypotetická a odpověď na ni se liší podle přesvědčení toho kterého psychologa. Rozhodující jsou podle nich podmínky, které zlo mohou vyvolat.

BILD DER WISSENSCHAFT, Berlín

Zdroj: http://stoplusjedna.newton.cz/stare/200509/so09a00d.asp