Váš prohlížeč blokuje reklamy. Podpořte prosím Help24 vypnutím blokování reklam pro tento web.
Přečtěte si: Jak vypnout blokování reklam

Bolesti deprese

Deprese je jeden z mála život ohrožujících stavů v psychiatrii. V České republice je každoročně nově diagnostikováno kolem pěti tisíc depresívních pacientů, na lůžku jich je léčeno asi tisíc. Odborníci předpokládají, že zhruba dalších polovina nemocných se k lékaři vůbec nedostaví nebo je u nich chybně diagnostikována neexistující tělesná choroba. Celosvětově trpí depresívními poruchami asi sto miliónů lidí.* Na půdě psychiatrické kliniky 1. LF UK se soustavným výzkumem a léčbou deprese zabývá MUDr. MARTIN ANDERS, PhD, reprezentující české psychiatry „nové vlny“.

* Starší údaj, nyní se jedná o řádově vyšší číslo!

Otestujte se: Beckova stupnice pro hodnocení deprese

Pomineme-li všeobecně vžitou představu o tom, že deprese je „špatná nálada“, můžete pojmenovat nejrozšířenější a nejnebezpečnější mýty související s depresí?

Bolesti deprese - Help24.cz

Slovo deprese v našem slovníku nabývá různých významů a často se takto vyjadřuje spíše pocit nespokojenosti nebo frustrace. Skutečná deprese je ale sžíravý pocit, před jakým nelze nikam utéct. Mýty související s depresí se týkají hlavně její léčby. V žádném jiném oboru medicíny si laici nejsou tolik jistí jako rozpoznáním a léčbou duševních chorob. V této souvislosti bych rád upozornil, že nejrozšířenějším způsobem samoléčby je pití alkoholu, ale nemocní netuší, že si situaci ještě více zhoršují. Alkohol patří mezi látky se silným potenciálem vyvolat i u zdravých depresívní pocity.

Jaké jsou základní projevy deprese?

Mezi hlavní příznaky deprese patří depresívní nálada, která je takového stupně, že je pro jedince netypická, je přítomná po většinu dne, a to po delší dobu. Kolísání nálady patří k jevům běžným a časový aspekt je velmi důležitý. Postižení si stěžují, že ztratili zájem a radost z aktivit, které je obvykle těšily. Dochází ke snížení pocitu energie nebo se vyskytuje zvýšená únavnost. Mezi další přídatné příznaky deprese se počítá ztráta sebedůvěry a sebeúcty, neoprávněné sebevýčitky nebo přehnané a bezdůvodné pocity viny, vracející se myšlenky na smrt nebo sebevraždu, snížená schopnost myslet nebo se soustředit. Častým doprovodným symptomem deprese je úzkost. Nemocní jsou většinou tělesnými příznaky natolik zneklidněni, že se často zvýšeně sebepozorují.

Lze bolest deprese přirovnat k nějakým představitelným vnitřním dějům?

Obávám se, že jen těžko naleznu něco, s čím srovnávat. Lidé, kteří se vyléčí z těžké deprese, říkají, že sklíčení a utrpení jsou nesnesitelné, jdou všude s vámi, nelze uhnout. Nic nepomáhá; to, že jsou jinak zdraví, nevnímají. Snad nejblíže bude opět bolest, ta známější, bolest někde v těle, která výrazně omezuje a neustále se vtírá do pozornosti.

Postihuje deprese častěji ženy, nebo muže?

Ženy. A to dvakrát častěji než muže. V této souvislosti se hovoří o vlivu pohlavního chromozomu X; ženy mají tyto chromozomy dva (XX), muži jeden (XY), a proto se u nich vloha projevuje méně. Mluví se také o nestabilitě vnitřních hodin způsobované menstruačním cyklem či o nižší míře diagnostiky u mužů, kteří podobné nemoci neradi přiznávají a často je řeší například pitím alkoholu.

Čtěte také:  Každý druhý člověk má za život psychické potíže, říká psychiatr

Mohou depresí onemocnět i děti?

Ano. Děti jsou ovšem z pohledu rozpoznání nemoci odlišné. Děti o svých emocích nemluví a svá duševní trápení vyjadřují jazykem těla. Ostatně ve většině jazyků slova vyjadřující emoce a vnitřní pocity jsou vývojově nejmladší. Stále častěji se dozvídáme o tom, jak je důležité dětství bez závažných psychotraumat, jako jsou války nebo týrání, a to pro formování funkce mozku. Jedinci vystavení výrazným formám násilí jsou prokazatelně častěji v dospělosti depresívní.

Může nás depresívní epizoda potkat jen jednou v životě, bez toho, aniž bychom jí onemocněli, a bez toho, aby na nás zanechala jakékoli stopy?

Důležitá otázka, na jakou je bohužel smutná odpověď. Jen málo jedinců má to štěstí, že se potká s depresí jednou za život. Deprese patří k onemocněním se silnou tendencí k návratu. Raději nebudu říkat čísla. Kromě dodržování všech zásad léčby je proto nezbytné pracovat i na určité změně postojů u nemocného, naučit ho rozpoznávat potíže a zacházet s nimi. A tady je naším velkým pomocníkem psychoterapie.

Deprese sama na sebe ovšem váže i řadu somatických nemocí. Například nejrůznější imunitní a kardiovaskulární onemocnění.

Dobrým ilustrativním příkladem je pohled na vztah deprese a kardiovaskulárních onemocnění, kdy se zdá, že deprese může být obojím – jak příčinou, tak následkem tělesného onemocnění. Je prokázáno, že riziko kardiovaskulárního onemocnění stoupá s tíží a délkou deprese, a víme, že přítomnost depresívních symptomů zvyšuje riziko kardiovaskulárních chorob v průběhu života až dvojnásobně. Tato souvislost však neplatí jen pro nově vzniklá onemocnění. Depresívní porucha výrazně zhoršuje prognózu a další vývoj, zejména u pacientů po proběhlém infarktu myokardu. U těchto jedinců deprese vznikající v souvislosti s postižením srdce zvyšuje úmrtnost do jednoho roku až třiapůlkrát.

Otestujte se: Beckova stupnice pro hodnocení deprese

Málokdo ví, mimo okruh psychiatrů a psychologů, že deprese je život ohrožujícím stavem.

Ano, až sedmdesát procent sebevražd totiž páchají lidé trpící depresí. Mají třicetkrát vyšší riziko sebevraždy oproti ostatním, a ročně tímto způsobem ukončí svůj život celá řada postižených v produktivním věku … Druhým aspektem je ohrožení tělesného stavu, které postupuje pomalu a jehož příkladem jsou již zmiňovaná onemocnění srdce.

Léčba deprese spočívá také v její časné identifikaci. A to je do jisté míry úkol praktických lékařů. Může například vzdělávání praktiků snížit riziko výskytu sebevražd v populaci? I přes jistou osobní skepsi vůči metodě „výuky všeobecných lékařů v psychiatrii“ jsem četl, že tento přístup má měřitelné pozitivní dopady.

Samozřejmě existují údaje, jež hovoří o tom, že je řada depresívních nemocných, kteří v krátkém čase poté, co navštíví lékaře, častěji toho praktického, spáchají sebevraždu. Základní ověření, že identifikace ohrožených praktickými lékaři je maximálně důležitá, vyplývá z práce, jež byla provedena v Evropě. Jmenuje se podle malého severského ostrova Gotland se šedesáti tisíci obyvateli. Praktičtí lékaři tam byli proškoleni a podařilo se tak významně snížit počet sebevražd, zejména u žen. Jinak v tomto ohledu rozhodně nejsem skeptický. Již dnes poskytujeme kolegům z nepsychiatrických oborů relevantní informace o depresi v podobě seminářů, publikovaných článků a dalších edukativních materiálů. Vznikají i doporučené postupy léčby. Jisté je, že by výuka měla začít v době studií. Těsnější kontakt s nemocnými zanechá v člověku výrazné stopy.

Mnozí praktici si často zjednodušují život tím, že na většinu úzkostných a depresívních příznaků svým pacientům předepisují anxiolytika a hypnotika, jako je diazepam nebo neurol. Tím mohou pacienty výrazně poškodit.

To považuji skutečně za velký problém, i když možná ještě rozšířenější je zneužívání analgetik, tedy léků proti bolesti. Uvedené látky jsou oblíbené proto, že účinkují rychle, a tak nemocný cítí jejich efekt ihned, zatímco u antidepresív se terapeutický efekt dostavuje později. Podávání zmíněných léků by mělo být u depresívních nemocných vymezeno pouze na úvod léčby. Je jen málo důkazů o tom, že by anxiolytika vyléčila depresívní poruchu, navíc vidím problém v riziku vzniku závislosti. U starších nemocných potom tyto látky narušují tvorbu jejich paměti, a tak zhoršují jejich schopnost sebeobsluhy, způsobují pády, které mohou končit zlomeninami, jejichž léčba je často velmi komplikovaná.

Čtěte také:  Harmonie života (1)

Měl by umět rozpoznat základní škálu příznaků deprese také laik? Ten, kdo depresí onemocní, často vůbec neví, co se s ním děje. A rodina by mohla sehrát poměrně významnou roli toho, kdo dovede včas vyhledat účinnou odbornou pomoc.

Souhlasím, že by měl být laik seznámen se základními příznaky deprese, a věřím, že tomu tak ve valné většině případů je. Nejsem ale pro rozšiřování specifických testů a škál mezi veřejnost. Znesnadní to potom přesnou diagnostiku a přináší zkreslení. Z našich zkušeností vyplývá, že rodina je často až ta poslední, kdo připustí, že se něco s nemocným děje. Jakmile získá zkušenost a dostane se jí poučení, může naopak sehrát velmi významnou roli, čehož se využívá zejména v předcházení dalších epizodám.

Jak moc trpí okolí depresívních pacientů? Jedná se stále o okrajové téma, o němž se mnoho nemluví. A přesto, když onemocní jeden člen rodiny, „onemocní“ většinou i ti nejbližší.

To je pravda, na rodinu také padá stigma duševní nemoci. Neplatí to tolik o depresi, ale hlavně o schizofrenii. Příbuzní se ztrácejí v celé řadě otázek týkajících se prognózy a dalšího vývoje onemocnění u jejich postiženého, ale také přemýšlejí o sobě, hledají míru rizika. Často nacházejí vinu na své straně, ve výchově, konfliktech a sebeobviňují se. Vždy se vyplácí příbuzným „ulevit“ zcela otevřeným dialogem o těchto otázkách. Pro rodinu také vzniká nejen psychická, ale i finanční zátěž.

Když se řekne deprese, pak se mnohým vybaví léčba antidepresívy. Současná klinická psychiatrie nabízí ale více cest k výraznému zlepšení stavu depresívního pacienta.

Mezi základní metody léčby patří především farmakoterapie antidepresívními preparáty či psychoterapie. K dalším biologickým metodám patří i po léta mytizovaná, ale stále nejúčinnější elektrokonvulzívní terapie („elektrošoky“). Nově používáme i repetitivní transkraniální magnetickou stimulaci, což je naprosto nebolestivá a neinvazívní léčebná metoda, která, zjednodušeně řečeno, dokáže pomocí silných pulsů magnetického pole zvýšit, nebo naopak snížit aktivitu v přísně specifických oblastech mozkové kůry, které souvisejí s depresí. Někdy lze použít léčbu jasným světlem, kterou lze případně kombinovat s antidepresívy. Také spánková deprivace neboli dlouhá absence spánku, trvající někdy až osmačtyřicet hodin, často dovede „prolomit“ monotónnost závažné deprese, a tím lze částečně přesvědčit nemocného, že z jeho utrpení vede cesta ven. Pokud se budeme bavit o čistě biologickém přístupu k léčbě deprese, nedávno jsem slyšel, že funkce mozku je symfonie, a pro mě z toho vyplývá, že i muzikanti, rozuměj jednotlivé části mozku, musejí být dobří, aby finální dílo bylo dokonalé, nenarušené vývojem. Možná to, co činíme my psychiatři, se podobá ladění.

Čtěte také:  Problémová mládež

Můžeme u těžkých depresí dospět k úplném uzdravení nebo ke stavu, kdy jsou „depresívní epizody“ spíše méně bolestné a pod kontrolou?

Jako bych slyšel nemocné … Pravda je taková, že to nelze zpočátku poznat a teprve další průběh a bezprostřední reakce na léčbu ukáží realitu. Deprese má tendenci se vracet a čísla některých studií jsou velmi pesimistickým výhledem do života pacientů, ale lékař se musí vždy snažit, aby nemocnému pomohl. Musí obstát v pesimismu zdravotních nákladů, vymýšlet a stále doufat. Lékař musí věřit stejně jako pacient. Prakticky třetí epizoda je signálem, že by léčba měla být dlouhodobá a někdy celoživotní. Dlouhodobější léčbu volíme také v případech, kdy se nemocný pokusil sáhnout si na život nebo vůbec nereaguje na dosavadní léčbu.

Protože deprese je nemoc a nelze ji jednoduše léčit „vyhnáním nemocných na pole k těžké fyzické práci“, přesto nelze vyloučit blahodárný vliv aktivního pohybu na depresívní pacienty. V depresi je ovšem velice těžké najít motivaci k čemukoli, natož k aktivnímu pohybu …

Nové hypotézy říkají, že deprese vyplývá také z úbytku určitých typů nervových buněk. Ukazuje se, že nejen antidepresíva, ale i tělesné cvičení dokáží úbytek buněk zastavit, a dokonce se zasloužit o jejich novotvorbu! Já vím, zpočátku to bolí a jde to ztuha. Ale jde o princip nemoci neustupovat, přičemž je nutné aktivitu udržet. Každá ztracená pozice se obtížně získává zpět. Ostatně tak, jako je tomu i u jiných událostí, které nás v životě potkají.

Zdroj: https://www.reflex.cz (původní odkaz http://www.reflex.cz/Clanek20129.html)